Patrik Králík

JAK ŠEL ŽIVOT - OSOBNÍ PŘÍBĚH

Jsem Jihočech „jako poleno“, jak se říká.

Narodil jsem se a základku vychodil v Prachaticích. Mezitím jsem si na školku a první třídu odskočil do Volar.

V 10 letech mi učarovala voda, pruty, ryby...zkrátka sportovní rybolov a to natolik, že jsem se v roce 2007 stal vítězem národního kola Zlaté udice a v roce 2008 pak Mistrem ČR v disciplíně „zátěž dálka“ (hod do dálky).

V 15 letech jsem nastoupil na SPŠ automobilní, kde mě chytil za srdce obor, motory, vůně benzínu a vše kolem kol a pohybu. To s sebou logicky přineslo i změnu koníčka, kdy ryby vystřídala motorka.

Nenašel jsem jiné uplatnění a jako člověk nebojící se práce jsem si tedy prošel dělnickými profesemi v betonárce, v lese s přibližováním dřeva s koňmi nebo v nedalekém německém Dingolfingu u firmy BMW jako skladník pro export.

Bylo to v době, kdy termín „světová ekonomická krize“ doslova hýbala světem a najít si práci v oboru po škole skutečně nebylo jednoduché, takže východiskem bylo dojíždění do téměř 200 km vzdáleného pracoviště v Německu (má trasa dojíždění).

Daň za chuť pracovat, vytížení, cestování a únavu na sebe nenechala dlouho čekat.

4.10. 2014, v mých 21 letech jsem měl vlivem mikrospánku autonehodu v automobilu. Výsledkem čelního nárazu do stromu a nepřipoutání byl můj úraz páteře ve formě roztříštění obratlů C4 a C5.

Jste mladý, milujete život, skončíte školu a protože se téměř ničemu ve světě ekonomicky nedaří, nemáte šanci sehnat práci, ale protože jste vychovaný k pracovitosti a práce se nebojíte, tak si ji prostě najdete – nejdříve v betonárce, pak v lese a nakonec i v Německu.

Najednou Vás, ve 21 letech, vezou, s houkačkami, do nemocnice v Českých Budějovicích ARO.

Nevíte co cítíte a co necítíte. Na těle i na duši.

Nevíte, jestli je štěstí, že vůbec žijete nebo jestli je smůla, že nechodíte a máte postižené částečně i ruce.

Nevíte, jestli bylo lepší shánět práci, najít si ji tak daleko a v důsledku únavy zaplatit takovou daň, že jsem dnes na vozíku nebo by bylo lepší být tehdy součástí davu, jít prostě na „pracák“ a dnes být třeba v pořádku.

Měsíc po ARU Vás vezou daleko od rodiny - do pražského Motola na rehabilitace a odtud po 3 měsících ještě dál - na půl roku do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech...

Domů se poprvé dostanete po ¾ roce.

A jste v životě.

Nechodící, na vozíku, ruce také žádná hitparáda.

A den co den máte jen televizi, zdi kolem sebe, internet a čas od času Vás vytáhnou ven přátelé.

Nevzdal jsem hledání práce, když mi bylo 18 a nechtěl jsem být jen doma sedící budižkničemu, co si čas od času dojde na „pracák“ a nechá si posílat peníze, i když by to asi bylo pohodlnější – a ve světle toho, co se přihodilo, možná i bezpečnější, ale to e již nikdy nikdo nedozví a pátrat po tom a přemýšlet nad tím je zbytečné.

Co není zbytečné je, nezabalit to ani nyní.

Proto Tango.

Proto Daruj hračku.

Je to výzva, která mi vyhovuje, protože lidé v Tangu to nevzdávají a jasně ukazují všem ostatním, že vozík neznamená nic jiného, než jen jiný způsob pohybu a u nás s postižením rukou pak i jen to, že trochu jinak třeba držíme myš, trochu jinak pijeme kávu nebo ťukáme na klávesnici (například můj kolega Vašek dělá vše ústy) – to je vše – takhle jednoduché to je.

Já patřím k těm, kteří se nechali právě manažery Tanga – dnes již mými kolegy – inspirovat a stejně jako pro ně, je i mým cílem nejen posílit tým a přinést pomoc dětem a lidem s různými handicapy a vytvořit podmínky, aby jí bylo co nejvíce, ale i já sám být příkladem a inspirací.