Veronika Schönbergerová

JAK ŠEL ŽIVOT - OSOBNÍ PŘÍBĚH

*1991

vrozené ortopedické vady

Narodila jsem se v roce 1991 v Třebíči.

S vykloubenou kyčlí a skrytou oboustrannou vadou koleních kloubů.

Moje priority byly jiné než u mých spolužáků, takže jsem se logicky už jako dítě cítila "jiná" než moji spolužáci na základní škole, kteří mi to také dávali patřičně najevo, takže ani šikana nebyla výjimkou.

Od dětství jsem hrávala závodně fotbal, takže bylo jen logické, když jsem v 5. třídě nastoupila do sportovní třídy. Bavilo mne to, spousta zápasů, i zahraniční turnaje.

Zkrátka sport. v roce 2003 v poslední den s rodiči na horách se mi bohužel stal úraz levého kolene, který vyvrcholil operací a koleno již samozřejmě nikdy nebylo jako dříve.

Po další operaci levého kolene se postupně začaly projevovat vrozené vady i na druhém koleni, což vedlo k tomu, že jsem, díky stěžování si na bolesti začala vypadat jako simulant a hypochondr.

Ve 14 letech se mi podařilo „probojovat“ se ke specialistovi.

Nikdy nezapomenu na jeho vyděšený pohled po UZ „lepšího“ kolene a po provedení UZ obou kolenou řekl mým rodičům, že "je to vážné a že se to musí začít, co nejdříve léčit".

Rozčiloval, že na to u nás nikdo nepřišel, že musím mít obrovské bolesti.

S fotbalem a sportem bylo „amen“.. O pár měsíců později mě kolena bolela tak šíleně, že jsem sotva slezla schody z pokoje.

Resumé: silný zánět v obou kolenou, pravidelné injekce do kolenou, pokus upravit správnou pozici čéšek speciálními ortézami s válečky a operace repozice čéšky.

Na devět let klid od pravého kolene, levé si ovšem zlobilo stále stejně.

Problémy s končetinami ovšem pokračovaly a pokračují.

Fraktura kotníku, operace vazů, reoperace kolenou a výhledově se nevyhnu totálním endoprotézám na obou kolenou.

Dopady na člověka, kterého prostě baví sport, který hrál závodně i stolní tenis, byl medailistou a později právě kvůli zdraví přešel k trénování dětí, kdy i to musel nakonec opustit, jsou zřejmé.

Berle a pobyty v nemocnicích nebyly ničím výjimečným.

Po základní škole jsem šla na střední zdravotnickou školu, jelikož můj vysněný obor byla medicína se specializací na dětské lékařství. Ve 3. ročníku jsem vše přehodnotila, jelikož jsem se bála přijímaček z fyziky a chemie.

Hned po maturitě jsem šla studovat na vysokou školu, konkrétně na ZSF JCU v Českých Budějovicích, bakalářský obor speciální pedagogika - vychovatelství.

Ve školství mám praxi 6 let jako asistent pedagoga a ve zdravotnictví rok jako praktická sestra, kdy jsem ještě dálkově studovala vyšší školu, obor dětská sestra.

Studium jsem přerušila, kvůli zhoršujícím se zdravotním problémům, které se poprvé objevily v roce 2016 a bohužel se nezlepšují.

Moje zájmy jsou sport, hudba, diamantové malování, vyšívání, výroba mýdel, hra na klávesy, flétnu a saxofon.

O projektu Daruj hračku jsem se dozvěděla na facebooku. Z pozice dárce jsem jednoho dne telefonovala na uvedené telefonní číslo a na druhém konci se ozval sám pan ředitel, o čemž jsem se dozvěděla až na galavečeru, že jde o pana ředitele. 

Při procházení stránek jsem narazila i zmínku "přidej se k nám do týmu".  

O pár dní později jsem ovšem hovořila s panem ředitelem, který mi nabídl, abych se do týmu Tango přidala.

Velmi mile mě to překvapilo a obrovsky potěšilo.

Důvod je jasný – jsem aktivní člověk a mladý člověk.

Nechci mít celý život poznamenaný tím, že nemohu toto a tamto, protože...

Tým Tanga je pro mne inspirativní a je zároveň i šancí uspokojit moji náturu, kdy bylo a je mým snem již od 6 let, pracovat s dětmi a pomáhat jim a projekt Daruj hračku je pro pomoc dětem to pravé.

Zkrátka: „Tango – Daruj hračku, jsem tady, jdu do toho“